Zdeněk Reimont - Když se v každém sále zvednul prach...

12.07.2020

Text: Pepíno Sodomka

"Světla do očí a decibely spálily nás svou sílou, v každém sále se zvednul prach..." je část textu jedné ze známých písniček pražské kapely Pumpa. Tento krásný song pravdivě popisuje éru počátku bigbítu u nás. Bylo tomu tak, v dobách českého "rockového pravěku", že každý kraj měl své rockové srdcaře, kteří obrazně řečeno v té nelehké době, kdy vládnoucím "komančům" byl bigbít trnem v oku, hrdě mávali oním rockovým praporem. V  pardubickém regionu tím opravdovým "bigbítovým srdcem" byl a stále je kytarista a zpěvák, Zdeněk Reimont.

Zdeněk stál u zrodu pardubické skupiny Elan, které zůstal věrný až téměř do konce její činnosti a pomyslnou káru této kapely táhl tři desetiletí. Jako většina skupin tehdejší doby Elan hrál většinou převzaté songy a víkend co víkend ( tedy pokud jim soudruzi nevystavili "zaracha")  tahle parta výborných kamarádů a muzikantů objížděla sály a parkety v širokém okolí Pardubic a nutno dodat, že v tehdejším Východočeském kraji tato kapela patřila rozhodně k nejoblíbenějším.
Velkou měrou díky Zdendovi, který dokázal v té době vnést do rockové muziky to, co málokdo. Jeho bezkonkurenční, nepřeberné množství hlášek, legrácek a říkánek, často za bolševika opravdu až "za hranou", dostalo snad každého.
Jeho osobitý humor dal vystoupení opravdu náboj a každý mezi songy čekal, co z něho "vypadne".

ELAN - Vít Kalhous - zvukař, Jirka Pulpán- baskytara a Zdeněk Reimont - kytara, zpěv
ELAN - Vít Kalhous - zvukař, Jirka Pulpán- baskytara a Zdeněk Reimont - kytara, zpěv

Jak se vlastně Zdeněk dostal k muzice?
"Při vzpomínkách na úplné začátky nesmím zapomenout na několik lidí, kteří měli na mne největší vliv a naučili lásce k muzice. Byla to moje maminka a tatínek, kteří si při práci stále zpívali a náš dědeček Lojzík velice brzy rozpoznal, že mám v sobě trochu té drzosti a nebojácnosti zpívat před lidmi. Vodil mne po ulici a já zpíval sousedům za první "honoráře". Tehdy to byla spíše legrace, ale později ve škole se mi tato zkušenost, zpívat na veřejnosti, velice hodila. Rodiče mne přihlásili do pěveckého souboru, který začal působit v Kulturním domě Ohrazenice a patřil ROH Synthesia Semtín. Tam zpívalo velice mnoho dětí z Bohdanče, Rybitví a Pardubic. Zpívali jsme i cvičencům na Spartakiádě v Praze. Největší zásluhu na výchově této generace zpěváčků a budoucích hudebníků měli manželé Kněžkovi z Bohdanče a jejich dcera klavíristka paní Marie. Tuto hudební školu jsem navštěvoval osm let. První rok pouze pěvecký kroužek a potom sedm let učení hry na piano a dva roky kytara. Tatínek tenkrát stál celou noc frontu u hudebnin, aby mi mohl kytaru koupit."

A jak vlastně kapela, potažmo název Elan vlastně vznikl?
"Pan soudruh Dr.Jaroslav Čapský byl předsedou celého OV SSM a  "smysl pro povinnost" měl prostě v krvi. Dost se divil, že máme už tu drzost chtít hrát pod hlavičkou SSM. Nejprve mi na rovinu řekl, že naše původní jméno Monstrum musí zmizet, jinak se pod žádost nikdy nepodepíše. Tak jsem se jen tak zeptal, zda bychom se nemohli jmenovat Rašelina. Stejně se tak Bohdanči říká, hlavně při fotbalových zápasech. To jméno se mu nezdálo dosti důstojné, neboť skupina SSM nebude mít přeci v názvu něco jako bahno. Napsal jsem žádost znovu s názvem Naděje. Reakce byla opět více než vlažná, název byl dle soudruha předsedy dvojsmyslný. Mně se už začínala krev hrnout do hlavy a zatmívalo se mi před očima. Situaci naštěstí vyřešil politik a taktik Venda Endrych, který dobře věděl jak na takové figury jít. Zeptal se ho, jak by si název naší skupiny představoval on jako svazák. Soudruh doktor se nadechl a rozvinul myšlenku, že jsme mladí, hrajeme pro mladé a hrajeme s elánem, tak proč se nejmenovat Elán. V té chvíli nikdo z nás netušil, že téměř ve stejnou dobu v Bratislavě asi podobně přiblblým způsobem vznikla ona slavná slovenská kapela. Hned jsme na to jméno kývli a ve vedlejší kanceláři nám žádost přepsala jedna Vaškova známá. V pozdější době jsem alespoň vynechal nad písmenem "á" tu čárku a již na prvních plakátech po přehrávkách byl název ELAN."...vzpomíná sám Zdenda na toto období.

skupina ELAN
skupina ELAN


Za 30 let trvající éru se Elan dostal do řady problémů a zákazů hraní, jako většina rockových kapel tehdejší doby, rovněž byl Zdendovi i adresován protokol z krajského národního výboru o jeho špatném vlivu na naši socialistickou mládež. U přehrávek proto musel kromě seznamu hraných skladeb dávat ke schválení text, v němž mělo být uvedeno, o čem se bude mezi songy mluvit.

Rok 1997 byl tím, kdy Zdeněk "rodnou" kapelu Elan opustil:
"Na začátku září 1997 jsem se po zábavě v Bítovanech s klukama rozloučil a vrátil se do bačkor.  Bylo toho moc a já zjistil, že už se nějak nemohu druhý den po zábavě dát dohromady, prostě se člověk v určitém věku už tak jednoduše neregeneruje. Muziku jsem ale neopustil úplně. Dali jsme v práci dohromady takovou malou partu čtyř spolupracovníků a hrajeme jenom pro známé občas na různých oslavách nebo svatbách. Je to jen asi dvakrát do měsíce, takže člověk si trochu "zařádí s kytarou" a má klid." 


Dobový plakát
Dobový plakát

Nutno dodat, že Zdenda zahraje jak s partou kamarádů zvanou Rašelina, tak i sám s kytarou a rád, samozřejmě pokud čas i zdraví dovolí, dá se říct každému. Dovolím si říct, že rozdávat radost je jeho životním údělem i krédem.
Všude, kde se objeví, je vítán a to opravdu upřímně velkým množstvím lidí, kteří ho mají rádi a je pro ně takovým "Bigbítovým tátou".

Pokud jsem toto vyprávění o Zdendovi, který plně naplňuje rčení o "člověku se srdcem na dlani" započal textem z dílny jeho oblíbené skupiny Pumpa, rovněž ho tak i ukončím, v jeho závěru se totiž říká "...někdo si vlasy vostříhal a jinej zas bydlí ve zlatým domě a gramofóny hrajou každej novej hit, každej je asi o kus dál, ale nikdo z nás přeci nezapomněl, kolik tu čeká lidí na bigbít..." což je pravdivé tvrzení a platí dodnes, právě díky oněm rockovým harcovníkům a srdcařům, mezi které Zdeněk Reimont rozhodně patří.

A jelikož Zdenda právě dnes slaví narozeniny, přejeme jemu i nám všem, aby to jeho "bigbítové srdíčko" ještě mnoho let tlouklo v onom krásném rockovém rytmu! Jo a za vše moc děkujeme, Zdendo!

Foto: Roman Maragno a Zdeněk Reimont

Zdeněk Reimont
Zdeněk Reimont